Jak to vlastně všechno začalo – historie praví
V roce 1968 v okolí u Nakolického rybníka pořádal se svými žáky školní výlet pan učitel Mgr. Eduard Buchtel. Prostředí se mu velmi líbilo, a tak v roce 1969 k Nakolickému rybníku v červnu vyrazily na školní výlet hned dvě třídy Základní devítileté školy v Borovanech. Výlet trval 5 dní, ještě mimo současné tábořiště. Jedna třída tábořila na louce u studně s paní učitelkou Mgr. Janou Jandovou, druhá třída tábořila na louce na konci hráze s panem učitelem Mgr. Ludvíkem Petrem. Samotné tábořiště bylo po několik předchozích let zabydleno oddílem skautů ze ZŠ Matice školské v Českých Budějovicích. Panu řediteli Janu Chrástkovi spolu s panem učitelem Buchtelem se toto tábořiště velice zamlouvalo. A tak když se budějovičtí skauti rozhodli tábořiště opustit, pan ředitel Chrástka neváhal a začal podnikat kroky, aby toto tábořiště mohla využívat Základní devítiletá škola v Borovanech. Jednání na všech patřičných institucích dopadla výborně. A tak se v roce 1970 mohl konat úplně první letní tábor pro žáky naší základní školy. Tábor trval jeden týden a hlavním vedoucím byl pan učitel Mgr. Ludvík Petr. O dva roky později už trval 14 dní. Tábor se organizoval pod vedením Pionýrské skupiny Jana Žižky z Trocnova při Základní devítileté škole Borovany. Nakolické tábořiště se začalo postupně budovat. Z počátku pro své táboření museli přiložit ruce k dílu i samotní táborníci. Tábor se vždy na léto vybudoval vlastními silami a po skončení se zase zboural. Podmínky byly velice skromné, ale nadšení malých táborníků pro vlastní táboření bylo veliké. Už tehdy se velmi dbalo, aby všechno odpovídalo hygienickým předpisům. Tábor měl velký úspěch, zájem dětí rostl, a tak se v roce 1975 uskutečnily už dva běhy letních táborů. První „velký“ pro žáky 6. – 9. tříd, ten byl na 14 dní a pak druhý týdenní „malý“, pro žáky 1. – 5. tříd. V letech 1986-88 byly pořádány malé běhy pro velký zájem dva. Postupně v roce 1980 se pak ještě tábor rozrostl o další běh technický, na který jezdily děti zájmových kroužků. Od roku 1981 byla pořádána pro instruktory po dobu pěti let za sebou Táborová škola. Spolupráce s vojáky z 8. roty 2. praporu 15. brigády Pohraniční stráže u bývalé samoty Fišerovy chalupy (péesáci z Fišerek) se čile rozvíjela od počátků táboření až do pádu „železné opony“ v roce 1989. Vojáci dětem předváděli spoustu ukázek z jejich činnosti na státní hranici, případně jednotlivé táborové běhy občas navštívily vojáky na jejich rotě. Protože se náš tábor nacházel na samém okraji hraničního pásma, kontrolní hlídka většinou v civilu, zvaná „očko“, procházela několikrát denně ve dne, v noci, po cestě těsně okolo tábora (někdy se i voják za námi vypravil do areálu na návštěvu, nebo nahlédl do zápisníčku hlídky na bráně a zjišťoval, kdo cizí se případně v okolí tábora nacházel). V době, kdy tábořiště osiřelo, jsme měli o hlídání tábořiště perfektně postaráno. Na oplátku jsme během let pomáhali odhalovat případné narušení hranic. Pokud měli vojáci ostrý výjezd z důvodu podezření na nelegální přechod státní hranice, zpráva se hned donesla k nám do tábora. Byli pochopitelně informováni hlavní vedoucí, aby celý tábor zbystřil v opatrnosti. Táborový program byl i částečně zaměřen k cvičení dětí k ostraze tábora. S podobnou hlídkou jsme se setkávali také ve vlaku, když jsme vlakem jezdívali do tábora a vystupovali ve Vyšné. Tábořiště se postupně muselo přizpůsobit svými stavbami většímu počtu dětí. A tak z polní kuchyně a vojenských stanů se už muselo upustit a začal se budovat srub, nejdříve kuchyň se skladem nádobí, spižírnou pro potraviny a „marodkou“, aby byly lepší podmínky pro vaření, ukládání potravin a další činnosti. Za další rok pak přibyla ke kuchyni krytá jídelna, která sloužila táborníkům při nepříznivém počasí jak pro stravování, tak i pro zábavu. Dále byly postaveny dva sklady pro uložení různého táborového materiálu. Táborový srub a samotné tábořiště se zachovalo a udržuje se dodnes. Tábor má velkou tradici, vždyť tady také vyrostly celé generace dětí, které na své táborové zážitky s velkým nadšením vzpomínají dlouhá léta. Náš tábor má jedno veliké kouzlo. Není zde stále zavedena elektřina. I když se to zdá v dnešní době nemožné, a pro mnohé z vás neuvěřitelné, táborníci a táboroví vedoucí jsou velmi spokojeni. Na pár dní si odpočinout od veškerých technických vymožeností, obklopit se lesy a přírodou, vyčistit si hlavu, zapomenout na každodenní starosti, vůbec není k zahození. Je to úplný balzám na nervy. Tady se sluší poděkovat i dalším ředitelům naší základní školy Mgr. Františku Janouchovi, který vystřídal ve funkci ředitele Mgr. Jana Chrástku a pokračoval v této tradici a tábor dál úspěšně provozoval, a současnému řediteli Mgr. Lubošovi Laczkovi, který úspěšně navázal na práci svých předchůdců. Ještě nesmíme zapomenout na stálou maximální podporu města Borovany. Za těch 50 let všem předsedům městského národního výboru, později starostům města – p. Karlu Machtovi st., Jiřímu Němcovi, JUDr. Jiřímu Homolkovi, PhDr. Stanislavu Malíkovi a Ing. Petru Jenknerovi. A co popřát k padesátileté tradici letních táborů v Nakolicích? Hodně stálých nadšenců z řad vedoucích a všech dalších hodných lidiček, kteří stále pomáhají, plno usměvavých a šťastných dětí, kteří rádi do Nakolic jezdí. Ať se stále daří tuto ohromnou tradici úspěšně předat dalším generacím!
Milena Machtová
Komentáře