Vývoj stavby k současnému stavu
Borovanští hasiči dostali své první skladiště krátce po svém založení, bylo to v roce 1898 v průjezdu budovy na severním cípu návsi a v přilehlém dvoře. Roky plynuly a hasiči začali cítit potřebu lepšího prostoru, neboť přidělená budova již chátrala a neposkytovala jim potřebné zázemí při jejich činnostech. Již v roce 1948 si tedy zhotovili plán na vybudování vlastní zbrojnice, splňující všechny jejich požadavky. Tehdy ale bohužel místní ani okresní národní výbor tomuto přání nepožehnal. Když si pak hasiči o dva roky později pořídili svůj první automobil, k jehož garážování obdrželi od radnice ještě jeden průjezd o několik metrů vedle, vozidlo ani nebylo možné na tomto místě parkovat, neboť strop byl příliš nízký. Nezbývalo tedy nic jiného než zapustit podlahu o 40 centimetrů, aby se automobil bezpečně vešel dovnitř. V následné době hasiči na této budově shledávali stále více nedostatků. Vozidlo měli v jedné budově, zatímco přívěsnou stříkačku a další prostředky ve druhé. Ulice, do níž ústil průjezd, byla příliš úzká, takže bylo nutné vyjíždět nadvakrát. Strop již opadával a mnoho dalšího. V roce 1958 dokonce národní výbor zakoupil pro hasiče ještě jednu budovu vedle současné zbrojnice, avšak tu nikdy využívat nezačali, neboť původní vlastníci ji odmítali opustit. To ještě vyostřilo rozhořčení nad špatným stavem zázemí, až v březnu roku 1960 došlo k jednání s členy MNV, kde bylo poukázáno na všechny nedostatky a požadováno, aby národní výbor ze své moci zařídil uvolnění zakoupené budovy, jinak hasiči odmítají pokračovat v činnosti. Vše naštěstí dobře dopadlo a hasičům bylo umožněno, aby si novou zbrojnici vlastními silami postavili, přičemž byla přislíbena i pomoc se sháněním materiálu.
Prvotní stavba – garáž a klubovna
Celá stavba měla proběhnout jako Akce Z, což znamená, že proplatit je možné pouze materiál a některé řemeslnické práce, jinak všechnu další práci musí odvést hasiči zdarma. Počátky stavby byly složité, neboť materiál bylo velice obtížné sehnat. Získával se mimo jiné například při bourání kolny nebo v místní továrně Calofrig. Při navážce materiálu na místo došlo ještě k dalšímu problému, a sice pozemek, na kterém měla stavba stát, byl soukromý a MNV řešil jeho užívání pouze se zemědělským družstvem, který na něm hospodařil a nikoliv s vlastníky, kteří jim ho dávali k dispozici. Nakonec však i toto dopadlo dobře a už 24. března proběhla první brigáda. Do května byly hotovy základy a část obvodového zdiva a v polovině září již na vybetonovaném věnci seděla kompletně hotová střecha. Sehnat potřebný materiál dalo obzvlášť složitou práci, neboť byl nedostatek i pro stavby plánované. Do konce roku byly vyzděny ještě štíty a stavba tak mohla v pořádku přečkat zimu. Následující jaro se přiváděla vodní přípojka, pracovalo se na fasádě a vnitřních prostorech. Nakonec byla realizována elektroinstalace, upraven okolní terén, příjezdová cesta a přikročilo se k pracím závěrečným. Datum slavnostního otevření byl stanoven na 24. září 1961, přesně 18 měsíců od první brigády. V posledních dnech se ale stále ještě pracovalo do noci, aby vše bylo perfektní. A tak měli borovanští hasiči svůj vlastní stánek, jak sami nazývali svoji novou požární zbrojnici.
Výsledkem bylo dílo v hodnotě 215.000 Kč, postavené celkem za 55.947 Kč. Odpracováno bylo celkem 5230 brigádnických hodin a více než 1000 dalších hodin při přepravě materiálu. Původní objekt zbrojnice tvořily dvě propojené budovy. Jedna z nich byla garáž s dvěma automobilovými stáními a ve druhé bylo několik dalších místností. Z garáže byla přístupná dílna a vedle něho šatna pro požární oděvy. Hlavní místností druhé budovy je klubovna, vedle které je pro zajištění občerstvení zřízena kuchyňka s výčepem a sociálním zařízením. Dále byl u kuchyňky příruční sklad a ze zadní strany přístupný sklad pohonných hmot. Do toho se dalo dostat pouze z venku, aby v případě požáru neohrozil zbytek objektu. Garáž ihned posloužila vozidlu Praga a dvoukolové stříkačce, vedle kterého o dva roky později zaparkovalo ještě nákladní vozidlo Tatra. V borovanském sboru ale od roku 1955 fungoval loutkový soubor, vedle estrádního, hereckého a hudebního. Ten pravidelně sehrával pohádky pro děti na borovanské základní škole i v širokém okolí. Začátkem roku 1968 ale vyvstal problém, kdy se v budově základní školy prováděly stavební úpravy a soubor musel tyto prostory opustit. Vyřešení této situace členy souboru velice trápilo, až vymysleli řešení. Se zkušenostmi ze stavby požární zbrojnice by se pustili ještě do stavby sálu, který by na ni byl napojen. Ten by pak sloužil nejen k loutkovým představením, ale i k dalším společenským akcím.
1. přístavba – kulturní sál
Počátek stavby byl opět nejrůzněji komplikován. Funkcionáři okresního národního výboru nevěřili, že tak velkou a náročnou stavbu dokáží hasiči svépomocí zrealizovat, avšak netrvalo dlouho a druhá stavba dostala potřebná povolení. Projekt zdarma vypracoval člen požárního sboru Josef Ochozka, který tou dobou již žil v Ústí nad Labem a komunikace s borovanskými musela probíhat pomocí pošty. Zároveň zdarma vykonával funkci stavbyvedoucího. Okresní národní výbor přislíbil na stavbu částku jen 30 tisíc korun, přičemž odhad celkové ceny byl kolem 700 tisíc. Stavba započala 9. 3. 1968. Obzvlášť v počátku velice pomohla pomocná ruka podaná místním závodem Calofrig, který hasičům jednu sobotu umožnil vyrobit si zdarma stavební materiál. Zároveň byla významná pomoc od místního JZD, které pomáhalo svou technikou. Celá stavba byla dokončena na Štědrý den 24. 12. 1969 a slavnostně předána 25. 1. 1970
Celkem bylo zdarma odpracováno neuvěřitelných 12.951 brigádnických hodin, přičemž ruku k dílu přiložilo 162 osob. Hotové dílo mělo hodnotu 750.000 Kč a postaveno za 265.000 Kč. Průchod do kulturního sálu byl zrealizován z klubovny, a to v šíři 4 metry. Objekt sálu pak zahrnoval ještě vestibul se šatnou a toaletami, nad ním byl balkón a na druhém konci za jevištěm ještě dílnu pro nejrůznější opravy loutek a další potřeby. V jevišti bylo ještě zabudováno propadlo, což je pro loutkové soubory nezbytné. Herci obstarávající dabing totiž musí dobře vidět na scénu a zároveň nebýt viděni divákem. Vestibul v původním objektu byl ještě vybaven výčepem a výdejním okýnkem, aby při kulturních akcích mohlo být zajištěno občerstvení. Vzniklo tak vynikající kulturní zařízení zajišťující zábavu, občerstvení i potřebnou údržbu. Opačným směrem od klubovny zároveň samozřejmě fungovalo zázemí pro dobrovolný veřejný požární sbor, jak byly tehdy nazývány zásahové jednotky.
Sbor v této době disponoval dvěma vozy, ale v garáži parkoval pouze jeden. Nákladní tatra byla totiž po dopravní nehodě v červenci 1970 odeslána do opravy, avšak firma, kerá toto měla zařídit, ani nezačala a vozidlo tedy dlouhou dobu stálo bez možnosti využití. Stalo se tak až začátkem roku 1973 a co víc, sbor v tu dobu obdržel také Cisternovou automobilovou stříkačku Klöckner. Jelikož měla požární zbrojnice pouze dvě garáže a parkování v budově původní zbrojnice již nepřicházelo v úvahu, všechna tři vozidla se musela vejít na tato dvě garážová stání. To se však časem také ukázalo jako značně nevyhovující a vzhledem ke stavebnímu nadšení borovanských hasičů byl již v červnu 1973 přednesen návrh na přístavbu dvou dalších garáží. Národní výbor tuto myšlenku i vzhledem ke spolehlivosti uskutečnění předchozích dvou staveb, u kterých nikdo nevěřil, že budou dokončeny, podpořil téměř okamžitě a do týdne měli hasiči předložit projekt.
2. přístavba – garáž a sociální zařízení
Projekt vypracoval opět Josef Ochozka a stavba započala 11. června 1973. Do konce roku byl objekt zastřešen a 12. září roku následujícího bylo vše hotovo. Slavnostní otevření objektu proběhlo 21. září za velké slávy. Tentokrát bylo na stavbě odpracováno celkem 11210 hodin, z toho 4576 neplacených. Objekt působil vizuálně odlišně od původních staveb, neboť byla zvolena pultová střecha s bočními přesahy obvodové zdi a budova na první pohled připomínala kvádr. Díky nové stavbě měli hasiči k dispozici další dvě garážová stání, prostornější než původní, a v budově navíc ještě dílnu, velký sklad a sociální zařízení se dvěma toaletami a sprchou. Propojení s původní budovou mělo být realizováno pouze betonovou deskou s přístřeškem, avšak nakonec byla zhotovena plnohodnotná krytá chodba podél sálu.
V roce 1975 sbor získal požadovaný moderní automobil CAS 25 Škoda 706 a rázem byly všechny garáže naplněny. O dva roky později sbor navíc obdržel také moderní dopravní automobil značky Avia, která nahradila Starší vůz Praga RN. Ten byl převeden sousedním hasičům v Radosticích. Úspěchy hasičských staveb v Borovanech se rychle dostaly do povědomí okolí, a když se v našem kraji začalo jednat o vybudování krajského výcvikového střediska požární ochrany, padla volba jasně na naše městečko. Tou dobou stát neměl příliš prostředků na stavění a u všech veřejných staveb byla maximální snaha využít co nejvíce dobrovolné neplacené pomoci.
Stavba odborného učiliště
Ústředí SPO obeslalo všechny okolní sbory s prosbou o pomoc při výstavbě objektu, který bude sloužit k výcviku všem požárníkům v širokém okolí. Trendem se stalo upsání okolních sborů k odpracování určitého počtu hodin. K výstavbě krajského střediska podali místní také svůj návrh, který byl z větší části převzat. Stavba započala na jaře 1978 a trvala dva a půl roku. Její slavnostní otevření proběhlo 19. 12. 1980. Objekt se po otevření již nenazýval krajské výcvikové středisko, ale odborné učiliště požární ochrany (OUPO). Nové garáže sboru byly prodlouženy a vyrostla u nich třípodlažní budova, která byla ještě propojena s nástavbou nového podlaží nad novými garážemi.
Již po začátku stavby na jaře 1978 se počítalo s tím, že dvě nové garáže budou předány k užívání krajskému středisku po jejich otevření. Borovanští hasiči tedy převedli cisternu Klöckner sboru v Žimuticích, Tatru 805 nechali pro její špatný technický stav sešrotovat a museli rozšířit průchozí rozměr vrat u starých garáží, kde měla být nově parkována Škoda 706 společně s Avií. Protislužbou za poskytnutí garáží k užívání mělo být vytápění OUPO, pročež borovanští ještě v druhé polovině roku 1980 strávili 631 brigádnických hodin při budování ústředního topení. Další stavební úpravou spojenou se stavbou učiliště bylo zrušení jednoho WC pro zřízení náhradního vchodu do dílny, která byla doté doby přístupná z předané garáže.
3. přístavba – přístavek pro skladování
O poslední změně půdorysu stavby neexistuje mnoho dokumentace, ale podařilo se zjistit, že začala v prosinci roku 1982 a skončila v létě 1983. Jednalo se o malý přístavek v zadní části budovy mezi sálem a garáží, díky kterému byl sklad pohonných hmot nyní přístupný zevnitř budovy. Tento prostor byl zhotoven pro skladování rozměrnějších věcí, zejména pak stupňů pro postupné vyvýšení hlediště při divadelních představeních. Mezi další drobné změny během přístavby skladu patří upravení vchodu do původní dílny, která později sloužila jako sklad věcných prostředků. Pravděpodobně díky rozměrům novějších cisteren již nebylo možné využívat vchod přibližně v polovině stěny, a tak byl zazděn a vytvořen nový místo stávajícího okna s přístupem právě ze skladu.
Od této stavby do současnosti proběhlo již pouze několik menších stavebních úprav. Zmiňovaný vchod do skladu prostředků opět nevyhovoval, a proto byl mezi garáží a skladem probourán otvor ve zdi v oblasti za vozidlem a odtud obezděna spojovací chodbička ke dveřím. Dále bylo zazděno již nepotřebné okno mezi klubovnou a skladem a v loutkářské dílně zřízena nová místnost jako kotelna.
Z publikací Františka Kadlece, Jana Chmelíka a dokumentace Václava Hanzala st. Sestavil Jakub Nýdl v roce 2019.